Ježíš »se zřekl sám sebe, vzal na sebe přirozenost služebníka« (Flp 2,7). Těmito slovy apoštola Pavla se necháváme uvést do těchto posvátných dnů, v nichž nám Boží Slovo opakovaně prezentuje Ježíše jako trpícího a vítězného služebníka (srov. Iz 52,13); a hned zítra o Něm prorokuje: »Hle, můj služebník, kterého podporuji« (Iz 42,1). Bůh nás zachránil tím, že nám sloužil. Obvykle máme za to, že my sloužíme Bohu. Nikoli, je to Bůh, který nám nezištně slouží, protože nás miloval jako první. Je obtížné milovat, aniž bychom byli milováni. A ještě obtížnější je sloužit, aniž bychom nechali Boha sloužit sobě.

Avšak jakým způsobem nám sloužil Pán? Dal za nás svůj život. Jsme Mu drazí a přišli jsme Jej draho. Svatá Anděla z Foligna svědčí, že slyšela Pána, jak řekl: „Nemiloval jsem tě žertem.“ Láska Jej vedla k sebeobětování pro nás. Vzal na sebe veškerou naši nepravost. To je něco, co překvapuje: Bůh nás zachránil tím, že naši nepravost nechal vyřádit na Sobě. Aniž by reagoval, jen pokorou, trpělivostí a poslušností služebníka, výlučně silou lásky. A Otec podpořil Ježíšovu službu: nevyhnal nepravost, která se na Něho snesla, nýbrž nesl Jeho utrpení, aby naše nepravost byla přemožena pouze dobrem a proniknuta láskou až na dno. Až do dna.

Pán nám sloužil natolik, že zakusil to, co je pro milujícího nejbolestnější: zradu a opuštění.

Zrada. Ježíš vytrpěl zradu učedníka, který Jej prodal, a učedníka, který Jej zapřel. Byl zrazen lidmi, kteří Mu provolávali slávu a potom křičeli: »Na kříž s Ním« (Mt 27,22). Byl zrazen náboženskou institucí, která Jej neprávem odsoudila, a politickou institucí, která si umyla ruce. Pomysleme na malé či velké zrady, které jsme utrpěli v životě. Je hrozné zjistit, že byla podvedena vložená důvěra. Na dně srdce vzniká takové zklamání, že život zdánlivě ztrácí smysl. Děje se tak proto, že jsme se narodili, abychom byli milováni a milovali, a nejbolestnější je, pokud jsme zrazeni tím, kdo sliboval, že bude věrný a nablízku. Nemůžeme si ani představit, jak bolestné to bylo pro Boha, který je láska.

Pohleďme do sebe. Jsme-li k sobě upřímní, spatříme svoje nevěrnosti. Kolik falše, přetvářky a obojakosti! Kolik zpronevěřených dobrých úmyslů! Kolik nedodržených slibů! Kolik vyvanutých předsevzetí! Pán zná naše srdce lépe než my, ví, nakolik jsme slabí a nestálí, kolikrát selháváme, jak namáhavě se pozvedáme a jak obtížně se hojí některé rány. A co učinil On, aby nám vyšel vstříc a sloužil nám? To co řekl skrze proroka Ozeáše: »Zhojím jejich zradu, milovat je budu velkodušně« (Oz 14,5). Uzdravil nás tím, že na sebe vzal naše nevěrnosti a odňal nám naše zrady, takže namísto toho, abychom ze strachu klesali na mysli, můžeme pozvednout svoje zraky k Ukřižovanému, nechat se Jím obejmout a říci: „Toto je má nevěrnost. Tys ji na sebe vzal, Ježíši. Otevři mi náruč, svojí láskou mi posluž a dále mne podporuj... Tak půjdu dál!“.

Opuštění. Na kříži říká Ježíš v dnešním evangeliu: »Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?« (Mt 27, 46). Je to silná věta. Ježíš prožil opuštěnost od svých, kteří utekli. Avšak zůstal mu Otec. Nyní v propasti samoty Jej poprvé volá obecným jménem „Bože“. A křičí »mocným hlasem« to nejdrásavější „proč?“. »Proč jsi mě opustil«. Ve skutečnosti jsou to slova Žalmu (22,2) a říkají nám, že Ježíš vnesl do modlitby tu nejkrajnější bezútěšnost. Faktem však zůstává, že ji zakusil. Zakusil tu největší opuštěnost, jak dosvědčují evangelia, jež podávají Jeho slova v původním znění.

Proč toto všechno? Znovu pro nás, aby nám sloužil. Máme-li totiž pocit, že jsme přitlačeni ke zdi, jsme-li ve slepé uličce, beze světla a východiska, zdá-li se, že ani Bůh neodpovídá, rozpomínáme se, že nejsme sami. Ježíš prožil totální opuštěnost, situaci, která je Mu naprosto cizí, aby byl naprosto solidární s námi. Učinil tak pro mne, pro tebe a pro všechny, aby každému sdělil: „Neměj strach, nejsi sám. Prožil jsem veškerou tvoji bezútěšnost, abych byl navždy po tvém boku.“ Až sem nám Ježíš prokázal službu, pohroužil se do propasti našich nejkrutějších bolestí, až po zradu a opuštění. Dnes uprostřed dramatu pandemie, tváří v tvář tolika hroutícím se jistotám, nesplněným očekáváním, v opuštěnosti, jež nám svírá srdce, Ježíš každému praví: „Odvahu: otevři svoje srdce mojí lásce, a zakusíš útěchu od Boha, který tě podporuje.“

Drazí bratři a sestry, co můžeme učinit před Bohem, který nám sloužil až do té míry, že zakusil zradu a opuštěnost? Můžeme nezradit to, proč jsme byli stvořeni, neopouštět to, na čem záleží. Jsme na světě, abychom milovali Jeho a druhé. Ostatní pomíjí, toto zůstává. Drama, které v této době prožíváme, nás nutí vzít vážně to, co je vážné, nezbloudit v tom, na čem záleží málo, a znovu objevit, že život, který není službou, je k ničemu. Život se totiž poměřuje láskou. V těchto posvátných dnech jsme doma před Ukřižovaným. Hleďte, hleďte na Ukřižovaného, jenž je mírou Boží lásky k nám. Před Bohem, který nám slouží až do té míry, že dává život, prosme s pohledem upřeným na Ukřižovaného o milost žít, abychom sloužili. Snažme se kontaktovat toho, kdo strádá, je opuštěn a v nouzi. Nemysleme jenom na to, co chybí nám, mysleme na dobro, které můžeme prokázat.

Hle, můj služebník, kterého podporuji. Otec, který podporoval Ježíše v Utrpení, dodává také nám odvahu sloužit. Jistě, milovat, modlit se, odpouštět, pečovat o druhé, v rodině stejně jako ve společnosti, může přicházet draho. Může to být via crucis. Avšak cesta služby je cestou vítěznou, která nás zachránila a zachraňuje život. Chtěl bych to říci zejména mladým v tento den, který je již po 35 let věnován jim. Drazí přátelé, hleďte na opravdové hrdiny, kteří jsou v těchto dnech vidět. Nejsou to ti, kteří mají věhlas, peníze a úspěch, nýbrž ti, kteří se dávají do služeb druhým. Slyšte, že jste povolání dát život všanc. Nebojte se jej dát Bohu a druhým; získáte! Život je totiž dar, který se dostává, aby se dal, protože největší radostí je přitakat lásce bezpodmínečně a bezvýhradně. Jako to učinil Ježíš pro nás.

Zdroj: radiovaticana.cz