Před rokem jsem se při své pouti po zmučeném Iráku mohl rukama dotknout pohromy, způsobené válkou, bratrovražedným násilím a terorismem. Spatřil jsem trosky domů a zraněná srdce, ale též setbu naděje ve znovuzrození. Nikdy bych si nepředstavil, že rok poté budu svědkem nového válečného konfliktu v Evropě. Již od počátku své služby římského biskupa jsem hovořil o třetí světové válce a upozorňoval jsem, že už ji prožíváme, byť po částech. Tyto jednotlivé díly se zvětšily natolik, že se navzájem propojily. V tuto chvíli ve světě probíhá řada válek, které zapříčiňují obrovskou bolest a kosí nevinné oběti, zejména děti. Jsou to války, které nutí k útěku miliony lidí, donucené opustit svou zemi, domovy, svá zničená města, aby si zachránili život. Jsou to mnohé zapomenuté války, které se čas od času vynoří před našima nepozornýma očima.

Tyto války se nám jevily jako cosi „vzdáleného“, dokud nyní, téměř nečekaně, válka nepropukla v naší blízkosti. Ukrajina byla napadena a obsazena. A v tomto konfliktu byly bohužel zasaženi mnozí nevinní civilisté, řada žen, dětí a starých lidí, kteří se museli uchýlit do podzemních krytů, aby unikli bombardování. Četné rodiny se rozdělily, protože manželé, otcové a dědové šli do boje, zatímco manželky, matky a babičky po dlouhé cestě za nadějí hledají útočiště v jiných zemích, které je přijímají s velkorysým srdcem.

Nelze jinak, než při pohledu na každodenní srdceryvné výjevy a na nářek žen i dětí zvolat: „Zastavte se!“. Válka není řešení, válka je zrůdné šílenství, je to nádor požírající vše kolem sebe! Ba ještě více – válka je svatokrádež, pustoší vše, co je na zemi nejcennější: lidský život, nevinnost maličkých, krásu stvoření.

Ano, válka je svatokrádežná! Nemohu nevzpomenou úpěnlivou prosbu, s níž se roku 1962 sv. Jan XXIII. obrátil na mocné své doby, aby zabrzdili válečnou eskalaci, která mohla svět vtáhnout do propasti jaderného konfliktu. Nemohu zapomenout na sílu, s jakou v roce 1965 sv. Pavel VI. při svém vystoupení před generálním shromážděním OSN pronesl: „Již nikdy válku! Již nikdy válku!“, ani na mnohé výzvy k míru sv. Jana Pavla II., který roku 1991 válku označil za „dobrodružství bez návratu“.

Nyní přihlížíme dalšímu barbarství a bohužel máme krátkou paměť. Jinak bychom si totiž pamatovali, co nám vyprávěli naši prarodiče, a potřebovali bychom mír stejně tak, jako se naše plíce potřebují nadechovat kyslíku. Válka vše obrací vniveč, je to čiré bláznovství, jediným jejím cílem je zkáza, skrze niž se rozvíjí a narůstá. Kdybychom dbali na svou paměť, neutráceli bychom desítky, stovky miliard na opětovné zbrojení, stále sofistikovanější zbrojní výbavu, aby tak mohutněl trh a obchod se zbraněmi, které nakonec zabíjejí děti, ženy a starce. Podle propočtů jednoho významného stockholmského studijního centra zbrojní výdaje ročně obnášejí 1981 miliard dolarů, s dramatickým vzestupem o 2,6 procenta v druhém pandemickém roce, kdy se naopak veškeré naše úsilí mělo zaměřit na globální zdraví a záchranu lidských životů před koronavirem.

Pokud bychom si udržovali paměť, věděli bychom, že válku je třeba zastavit v srdcích ještě dříve, než se dostane na frontu. Nenávist je třeba vymýtit ze srdce dříve, než bude pozdě, a to za pomoci dialogu, vyjednávání, naslouchání, diplomatických schopností a kreativity, dalekozraké politiky schopné vybudovat nový systém soužití, který by se nezakládal na zbraních a jejich moci, na zastrašování.

Každá válka je nejenom politickým selháním, nýbrž také hanebnou kapitulací před silami zla. V listopadu 2019 jsem v Hirošimě, městě, které je spolu s Nagasaki symbolem druhé světové války a jejichž obyvatelé byli vyvražděni dvěma atomovými bombami, zdůraznil, že užití jaderné energie za válečnými účely je dnes, více než kdy jindy, zločinem namířeným nejenom proti člověku a jeho důstojnosti, ale též proti jakékoli možné budoucnosti našeho společného domova. Užití jaderné energie z válečných účelů je nemorální, stejně jako je nemorální samo vlastnictví atomových zbraní.

Kdo by si byl představil, že za méně než tři roky později se přízrak jaderné války ukáže v Evropě? Krok za krokem se tak ubíráme směrem ke katastrofě. Kousek po kousku světu hrozí, že se stane dějištěm jediné třetí světové války. Směřujeme k ní, jako kdyby byla nevyhnutelná, ačkoli bychom měli důrazně opakovat: nikoli, není neodvratná! Ne, válka není nevyhnutelná! Jestliže se dáme pozřít touto válečnou nestvůrou, pokud jí dovolíme, aby vztyčila hlavu a řídila naše činy, všichni prohrajeme, zničíme Boží tvory, dopustíme se svatokrádeže a připravíme budoucí smrt svých dětí a vnuků. Chamtivost, nesnášenlivost, mocenské choutky a násilí jsou častým důvodem, který podněcuje rozhodnutí k válce, a tyto důvody jsou mnohdy ospravedlňovány válečnou ideologií, která opomíná nezměrnou důstojnost lidského života, každého lidského života, a úctu s péčí, jež si zaslouží.

Při pohledu na obrazy smrti, přicházející z Ukrajiny, je těžké doufat. Navzdory tomu existují známky naděje. Jsou zde miliony lidí, kteří netouží po válce, neobhajují válku, ale žádají mír. Jsou zde miliony mladých lidí, kteří se domáhají toho, abychom učinili vše možné i nemožné k zastavení této války, k zastavení válek. Právě s myšlenkou na ně – na mladé lidi a děti – máme společně opakovat: již nikdy válku. A společně se zasadit o budování světa, který bude pokojnější, protože bude spravedlivější, v němž zvítězí pokoj, a nikoli válečné šílenství, vzájemné odpuštění, a nikoli rozdělující nenávist, jejíž vinou spatřujeme nepřítele v druhém, odlišném člověku. Těší mne, že zde mohu citovat z jednoho italského pastýře duší, ctihodného dona Tonina Bella, biskupa diecéze Molfetta-Ruvo-Giovinazzo-Terlizzi, neúnavného proroka míru, který rád říkával: „střety a veškeré války plynou z rozředěných tváří“. Když totiž vymažeme tvář druhého člověka, můžeme harašit zbraněmi. Když si ale před očima udržujeme tvář i bolest druhého člověka, není nám povoleno násilím znetvořit jeho důstojnost.

V encyklice Fratelli tutti jsem navrhl, aby se peníze, vydávané na zbraně a jiné vojenské náklady, užily k vytvoření Světového fondu určeného ke konečnému odstranění hladu z nejchudších zemí a k podpoře jejich rozvoje, aby se tak jejich obyvatelé neuchylovali k násilným či klamným řešením, anebo nebyli nuceni opustit svou vlast kvůli hledání důstojnějšího života. Předkládám tento návrh také dnes – a především dnes. Tuto válku je totiž třeba zastavit, všechny války je třeba zastavit, a to jedině tak, že je přestaneme „sytit“.

© Libreria Editrice Vaticana