„Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha“ (Lk 23,46). To jsou poslední slova, která Pán pronesl na kříži; jeho poslední povzdech – dalo by se říct -, který mohl potvrdit to, co charakterizovalo celý jeho život: neustálé odevzdávání se do Otcových rukou. Rukou odpuštění a soucitu, rukou uzdravení a milosrdenství, rukou pomazání a požehnání, které ho přiměly, aby se také sám vydal do rukou svých bratrů a sester. Pán, otevřený příběhům, s nimiž se na své cestě setkával, se nechal tepat, opracovávat, Boží vůlí, vzal na svá bedra všechny důsledky a těžkosti evangelia, až k okamžiku, kdy ukázal své ruce zmučené láskou: „Podívej se na mé ruce“, řekl Tomášovi (Jan 20,27), a říká to každému z nás. Zraněné ruce, které se natahují vstříc a nepřestávají se obětovat, abychom poznali lásku, kterou k nám Bůh chová, a uvěřili v ni (srov. 1 Jan 4,16).
„Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha“ to je pozvání a životní program, který tichým hlasem pronáší a jako hrnčíř (srov. Iz 29,16) chce formovat pastýřovo srdce, dokud v něm nepulsují stejné pocity jako ty v Ježíši Kristu (srov. Flp 2,5). Vděčná oddanost službě Pánu a jeho lidu, která pramení z přijetí zcela bezplatného daru: „Patříš mi... patříš jim“, říká Pán, „stojíš pod ochranou mých rukou, pod ochranou mého srdce. Zůstaň v náruči mých rukou a dej mi ty své“. Je to Boží blahosklonnost a jeho blízkost schopná vložit se do křehkých rukou učedníků, aby sytili jeho lid a říkali spolu s ním: Vezměte a jezte, vezměte a pijte, toto je mé tělo, které se za vás obětuje, vydává (srov. Lk 22,19).

Modlitební oddanost, tiše formovaná a tříbená uprostřed křižovatek a rozporů, kterým musí pastýř čelit (srov. 1 Petr 1,6-7), a důvěrné pozvání k pastvě stáda (srov. Jan 21,17). Stejně jako Mistr nese (pastýř) na svých bedrech únavu z přímluv a únavu z pomazání za svůj lid, zvláště tam, kde dobrota musí bojovat a bratři a sestry vidí, že jejich důstojnost je ohrožena (srov. Žid 5,7-9). V tomto přímluvném setkání Pán pokračuje a působí pokoru, která je schopna chápat, přijímat, doufat a spoléhat se nad rámec nedorozumění, která to může vyvolat. Neviditelná a neuchopitelná mírnost, která pramení z toho, že víme, do čích rukou vkládáme důvěru (srov. 2 Tim 1,12). Důvěra modlitby a adorace, schopná ozřejmovat pastýřovo jednání a přizpůsobovat jeho srdce a rozhodnutí Božímu času (srov. Jan 21,18): „Pást znamená milovat a milovat znamená také být připraven trpět. Milovat znamená: dávat ovcím pravé dobro, potravu Boží pravdy, Božího slova, potravu jeho přítomnosti."

Odevzdanost nesená útěchou Ducha, který ho vždy předchází v poslání: ve vášnivé snaze předávat krásu a radost evangelia (srov. apoštolskou exhortaci Gaudete et exsultate, 57), v plodném svědectví těch, kteří stejně jako Maria zůstávají v mnoha ohledech u paty kříže, v onom bolestném, ale pevném pokoji, který neútočí a nenapadá ani nepodmaňuje; a v tvrdošíjné, ale trpělivé naději, že Pán splní svůj slib, jak slíbil našim otcům i potomkům na věky (srov. Lk 1,54-55).

I my, pevně spojeni s posledními slovy Pána a se svědectvím, které poznamenalo jeho život, chceme jako církevní společenství následovat jeho stopy a svěřit našeho bratra do Otcových rukou: kéž tyto milosrdné ruce naleznou jeho lampu zapálenou s olejem evangelia, který za svého života vylil a o kterém svým životem svědčil (srov. Mt 25,6-7).

Svatý Řehoř Veliký v závěru svého Pastýřského pravidla vyzýval a povzbuzoval svého přítele, aby mu nabídl toto duchovní doprovázení: „Uprostřed bouří mého života se utěšuji důvěrou, že mě podržíš nad hladinou svými modlitbami, a když mě tíha mých vin srazí a poníží, poskytneš mi pomoc svých zásluh, abys mě pozvedl“. Je to vědomí pastýře, že on sám nedokáže unést to, co by ve skutečnosti nikdy sám ani neunesl, a proto se umí odevzdat modlitbě a péči o lid, který mu byl svěřen. Je to věrný Boží lid, který shromážděn doprovází a svěřuje život toho, který byl jeho pastýřem. Stejně jako ženy z evangelia u hrobu jsme tu i my s vůní vděčnosti a mastí naděje, abychom mu ještě jednou, znovu, prokázali lásku, která se neztrácí; chceme tak činit se stejným pomazáním, moudrostí, jemností a obětavostí, jakou on nás dokázal obdarovávat v průběhu let. Společně chceme říci: „Otče, do tvých rukou odevzdáváme jeho ducha“.

Benedikte, Ženichův věrný příteli, kéž je tvá radost dokonalá, když definitivně a navždy slyšíš jeho hlas!

Zdroj: www.vaticannews.va