Nejdražší sestry a bratři!

Duch Stvořitel, kterého jsme vzývali v hymnu – Veni creator Spiritus –, je Duch, který sestoupil na Ježíše. Je to tichý protagonista jeho poslání: „Duch Páně je nade mnou“ (Lk 4,18). Prosili jsme, aby navštívil naše mysli, rozmnožil, roznítil smysly, vlil lásku, posílil těla, daroval pokoj, a tak jsme se otevřeli Božímu království. Toto je obrácení podle evangelia: obrátit se ke Království, které je již blízko.

V Ježíši vidíme a od Ježíše slyšíme, že vše se mění, protože Bůh vládne, protože Bůh je blízko. V tento předvečer Letnic jsme hluboce zapojeni do Boží blízkosti, do jeho Ducha, který spojuje naše životy s životem Ježíše. Jsme zapojeni do nových věcí, které Bůh koná, aby se naplnila jeho vůle k životu a zvítězila nad vůlí k smrti.

„Duch Páně mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně“ (Lk 4,18-19). Cítíme zde vůni křižma, kterým byla označena i naše čela. Křest a biřmování, drazí bratři a sestry, nás spojily s proměňujícím posláním Ježíše, s Božím královstvím. Tak jako nám láska umožňuje rozeznat vůni milované osoby, tak i dnes večer rozpoznáváme v sobě navzájem vůni Krista. Je to tajemství, které nás udivuje a nutí k zamyšlení.

O Letnicích byli Maria, apoštolové, učednice a učedníci, kteří byli s nimi, naplněni Duchem jednoty, který navždy upevnil jejich rozmanitost v jediném Pánu Ježíši Kristu. Nešlo o mnoho poslání, ale o jediné poslání. Nebyli introvertní a svárliví, ale extrovertní a zářící. Toto náměstí svatého Petra, které je jako otevřené a přívětivé objetí, nádherně vyjadřuje společenství církve, které každý z vás prožívá v různých asociativních a komunitních zkušenostech, z nichž mnohé jsou plody druhého Vatikánského koncilu.

Když jsem večer v den svého zvolení s dojetím hleděl na shromážděný Boží lid, vzpomněl jsem si na slovo „synodalita“, které výstižně vyjadřuje způsob, jakým Duch formuje církev. V tomto slově zaznívá syn – s – které tvoří tajemství Božího života. Bůh není osamělost. Bůh je „s“ v sobě samém – Otec, Syn a Duch svatý – a je Bohem s námi. Současně nám synodalita připomíná cestu – odós – protože kde je Duch, tam je pohyb, tam je cesta. Jsme lid na cestě. Toto vědomí nás nevzdaluje, ale noří nás do lidstva jako kvas do těsta, které celé prokvasí. Milostivé léto Páně, jehož výrazem je jubileum, má v sobě tento kvas. V rozervaném světě postrádajícím mír nás Duch svatý učí kráčet společně. Země si odpočine, spravedlnost zvítězí, chudí se budou radovat, mír se vrátí, pokud se nebudeme chovat jako dravci, ale jako poutníci. Už nikdo nebude žít sám pro sebe, ale sladíme své kroky s kroky druhých. Nebudeme svět nenasytně spotřebovávat, ale budeme ho pěstovat a chránit, jak nás učí encyklika Laudato si’.

Nejdražší, Bůh stvořil svět, abychom byli spolu. „Synodalita“ je církevní název pro toto vědomí. Je to cesta, která vyžaduje, aby každý uznal svůj dluh a svůj poklad a cítil se součástí celku, mimo který vše vadne, i to nejoriginálnější charisma. Všechno stvoření existuje pouze ve způsobu společného bytí, někdy nebezpečného, ale vždy společného (srov. Laudato si’, 16; 117). A to, co nazýváme „historií“, nabývá tvaru pouze prostřednictvím shromažďování, společného života, často plného neshod, ale vždy společného. Opak je smrtelný, ale bohužel ho vidíme každý den. Ať jsou tedy vaše sdružení a společenství školami bratrství a spoluúčasti, nejen jako místa setkávání, ale jako místa spirituality. Ježíšův Duch mění svět, protože mění srdce. Inspiruje totiž onen kontemplativní rozměr života, který popírá prosazování sebe sama, reptání, ducha sváru, ovládání svědomí a zdrojů. Pán je duch a kde je duch Páně, tam je svoboda (srov. 2 Kor 3,17). Skutečná spiritualita proto zavazuje k všestrannému lidskému rozvoji a zpřítomňuje mezi námi Ježíšovo slovo. Kde se to děje, tam je radost. Radost a naděje.

Evangelizace, drazí bratři a sestry, není lidským podmaněním světa, ale nekonečnou milostí, která se šíří ze životů proměněných Božím královstvím. Je to cesta blahoslavenství, cesta, kterou kráčíme společně, v napětí mezi „již“ a „dosud ne“, lačnící a žíznící po spravedlnosti, chudí duchem, milosrdní, tiší, čistého srdce, tvůrci pokoje. Abychom následovali Ježíše na této cestě, kterou si zvolil, nepotřebujeme mocné podporovatele, světské kompromisy ani emocionální strategie. Evangelizace je Boží dílo a pokud někdy prochází skrze nás, je to díky vazbám, které nám umožňuje. Buďte tedy hluboce spojeni s každou místní církví a farní komunitou, kde sytíte a uplatňujete svá charismata. Takto se svými biskupy a v součinnosti se všemi ostatními údy Kristova Těla pak budeme jednat v harmonické shodě. Výzvy, před nimiž lidstvo stojí, budou méně děsivé, budoucnost méně temná, rozlišování méně obtížné. Pokud budeme společně naslouchat Duchu svatému!

Kéž se za nás přimlouvá Maria, Královna apoštolů a Matka církve.

Zdroj: www.vaticannews.va