Přichází první pozitivní pacient. Co dělat? Všechny upozorńuji, aby se izolovali, aby se chránili a zamysleli se nad všemi kontakty, které měli. Ale jedním dechem (ač utlumeným rouškou) myslím na to, co jsem četla nějaký večer předtím v Carrónově dopise v novinách Corriere della Sera. "Co přemůže strach u dítěte? Přítomnost maminky." Tahle metoda platí pro všechny. To, co hýbe naším životem a podpírá ho, je přítomnost, ne naše strategie, inteligence, odvaha.

Začátek je opravdu říct: "Jsem tady a živá." Není to nějaké přesvědčování sama sebe, ale realita. Začneš se usmívat na nakaženého pacienta a nejednáš s ním jako s nakaženým morem, ale jako s někým, kdo něco potřebuje jako my ostatní.

Usmívám se očima, protože jsem schovaná za rouškou. Ale srdce je radostné, protože nejsem sama. Nikdy. Mám v srdci jistotu, že cokoliv se stane, je to myšlené pro mě, stvořené pro mě. Je to Přítomnost.

To mě osvobozuje, umožňuje mi to dýchat, protože nejsem jenom šťastná, ale cítím se milovaná a preferovaná. Jsem si jistá, že cokoliv se stane od rána, kdy vstávám, až do večera, kdy ukládám do postele svého syna, je pro mě.
Všechno je pro mě a všímám si toho při střetu s realitou. Odpověď, která mi dneska zklidnila dech, je: "Jsem tu."

Benedetta, Řím