Jsem maminka a pracuji v nemocnici, ale teď jsem na mateřské plus další děti. Můj manžel, anesteziolog, začal pracovat na JIPce s nemocnými postiženými koronavirem a tahle situace mi zaměstnává mysl celý den. Ale on se vrací domů spokojený, a ne protože by situace nebyla dramatická a choulostivá, ale protože odpovídá na to, co po něm realita žádá. A tak jsem se začala ptát: A já? Jak můžu být užitečná světu, svým přátelům, čelit tomu, co se děje, když trávím své dny zavřená doma s dětmi, které mě nenechají chvilku vydechnout? Jaký je teď můj úkol?

Vzpomněla jsem si na úryvek z knihy Každému po denáru od Bruce Marshalla: "Abychom se stali cyklisty nebo fotbalisty, je třeba jezdit na kole nebo kopat do balonu, ale abychom se stali světci, řekl Gaston, můžeme dělat svatým způsobem i nejrůznější nesvaté věci. Pro větší slávu Boží je možné vedle modlitby obětovat tak trochu všechno. Člověk může obětovat hloubku díry, kterou kope, jiný výšku, kterou se chystá přeskočit, jiný člověk zas způsob, jak nosí krásné šaty, protože jestli je modlitba práce, pak práce je také modlitba."

Takže moje užitečnost v téhle těžké okolnosti není v tom, že si myslím, že bych chtěla být někde jinde, ale v tom, že obětuju to, co během dne dělám, za toho, kdo je nemocný, za svého manžela, za toho, kdo pracuje v nemocnici. A všechno dostane novou chuť, nepředstavitelnou v dramatické situaci, v jaké jsme teď volaní žít. Běžné věci jako uklízení, praní, vaření, péče o děti, kterou jsem někdy dělala s nechutí, jsou teď vzácnější než dřív, když myslím na ty, kdo by je chtěli dělat, ale nemůžou, protože jsou nemocní. Nad lamentováním zvítězilo vědomí, že já jsem teď, ne předtím nebo potom, právě k tomuhle volaná. Nemůžu oddělit toto nové vědomí sama sebe od setkání, které jsem udělala, které se "pro svou všezahrnující přirozenost v čase stává pravdivou formou každého vztahu, pravdivou formou, skrze níž se dívám na přírodu, sám na sebe, ostatní, na věci", jak nám připomíná don Julián v dopise Fraternitě. A teď je pro mě voláním "žít stále intenzivně realitu" moje "virtuální" společenství fraternity (vídáme se teď přes video).

Roberta, Monza