Setkáváme se dnes večer na prázdninách našeho Hnutí, abychom si poslechli Popelku nazaretskou, mistrovské dílo významného básníka, dramatika a překladatele Václava Renče (1911-1973). Letos uplynulo 50 let od úmrtí tohoto velkého mistra českého jazyka, který uměl s jeho slovy kouzlit jako nikdo jiný.

V dubnu letošního roku proběhla v rámci festivalu Meeting Brno četba tohoto překrásného díla. Skvěle se toho zhostil Olda Smysl. Mnozí z vás toužili po tom, aby se tato kulturní událost zopakovala i na prázdninách. Místem, kde se konala, byl kostel Nejsvětější Trojice v Brně Králově-Poli, do něhož Renč v posledních letech chodíval a napsal pro něj i překrásnou knížku Májové úvahy. Byla to knížka o tom, co Renč považoval v životě člověka za nejdůležitější, o radosti. O vnitřní radosti a pokoji, jež mají vyvěrat z hloubky naší bytosti. Renč o ně nikdy nepřestával usilovat, byť jeho cesta byla trnitá, nesmírně trnitá. Než vám ale řeknu něco více o jeho cestě, zamysleme se ještě nad významem gesta – literárního večera -, které je vám dnes nabízeno.

Pro život našeho Hnutí je typická láska ke kráse – ke zpěvu a hudbě, výtvarnému umění a literatuře. Touha po kráse je vidět i na pozadí různých setkání, vzpomeňme např. na vážnou hudbu, kterou posloucháme při vstupu do sálu zde či na duchovních cvičeních, cykly obrazů velkých malířů, které přitom sledujeme, zpěv sboru při mši svaté, písně Claudia Chieffa a dalších před začátkem každé školy komunity či našich dalších setkání, vánoční a velikonoční plakáty. Co nám tyto věci chtějí říct?

Říkají nám, že setkání s křesťanskou událostí je spjato se zkušeností krásy, že obsahuje a prohlubuje touhu po kráse. Tímto způsobem jsme v Hnutí vychováváni: lidská genialita, která spočívá ve schopnosti vyjádřit krásu, činí více fascinující nabídku, kterou jsme dostali. A také umožňuje si ji lépe vychutnat.

Skrze velká díla literatury můžeme vnímat stopy Boha, které ve světě zanechává, aby na něj odkazovaly. Např. krásu přírody, kterou zde v Krkonoších máme kolem sebe. Na Boha ale také skvěle odkazují různá umělecká díla. Někteří lidé, kteří nás předcházeli, totiž dostali zvláštní dary vytvořit tato díla, jež nám umožňují hlouběji participovat na skutečnosti, do níž jsme uváděni, tj. do krásy Božího života. A znovu si klást otázky po smyslu bytí a dobru života. Tyto otázky si musel klást i Renč, možná i proto, že k nim byl provokován mimořádně nepříznivými okolnostmi, do nichž byl postaven.

Renč patřil k těm spisovatelům, kteří dostali od Boha mimořádné dary. Narodil se v roku 1911. Studoval filozofii a jazykovědu, živil se jako redaktor, dramaturg a režisér. V roce 1948 byl nazýván nadějí české dramatické tvorby, jeho dílo bylo dokonce považováno za jeden z vrcholů moderního českého dramatu. Únorový převrat však učinil jeho úspěchům rázný konec. Z divadla byl propuštěn a živil se pouze příležitostnými pracemi. Roku 1951 byl zatčen a odsouzen na 25 let vězení. Propuštěn byl až v roce 1962, a tak svého nejmladšího syna tak poznal až v jeho 10 letech; narodil se totiž až po jeho zatčení.

O svém vězeňském osamocení Renč napsal: „Zde dal mi Bůh, jenž jediný mě slyší, / mých dnů, mých snů nahmatat kořeny“. Přetavoval tu svou syrově bolestnou zkušenost svým básnickým slovem v modlitbu díků: „Dík, Bože můj, dík za tvou svobodu, jež v srdci jásá, i když ústy sténá! Dík za ramena křížem obtížená! Všechno je dar.“

V době nejtěžšího kriminálu se v jeho hlavě rodí překrásná báseň, je mu jakoby darována, skladba nazvaná Popelka nazaretská, která patří k nejvzácnější mariánské poezii nejen v prostoru české literatury, ale i ve světovém básnictví. Jde o dílo, které kouzelně ukazuje, jak se radost a utrpení snoubí v životě postav, které byly Renčovi nejdražší – v životě Panny Marie, oné nenápadné Popelky, a jejího syna, Ježíše Krista.

Radost je v lidském životě vždy spojena s utrpením; jsou to „dvě sestry, asi jako nádech a výdech při dýchání“, jak jednou napsal. „Bolesti se každý bojí, ale žádného nemine.“ A děs, bol a mdloby, žal a strach neminuly ani Marii, když viděla mučení a trýznění, ukřižování a probodení srdce svého syna.

Renč žil s důvěrou, že nakonec vše povede ke zdárnému cíli, a proto cítil potřebu vyprávět o „sladké, nejsladší kráse nad studnou naší samoty“. A proto též bojoval, aby se v něm „nezahnízdila nedůvěra, tak ničící vztahy s ostatními, kdy je od člověka k člověku, od srdce k srdci nekonečně daleko“. Utrpení nemá a nesmí mít poslední slovo, byť nás na naší cestě k radosti nezbytně doprovází.

Renč si přál, aby Maria, naše Matka, která ví, „jak děti v stínu tápají ve svou domovinu (…), jak padají (…)“, aby Popelka věčně neznámá dovedla naše duše k věčnému Nazaretu, v ono „království nevídané krásy, kde panuje král Hospodin“.

Zaposlouchejme se nyní do Renčovy Popelky nazaretské, která byla vždy brána jako jakési světlo naděje, jako píseň útěchy, abychom snesli různé zkoušky života, jako přislíbení věčné radosti a lásky, v níž utrpení spravedlivých, tj. i všech vězňů totalitních režimů, bude jednou oslaveno a všem usouženým lidským stádům bude dán mír i svoboda.