Přinášíme vám představení autora nejnovější knihy měsíce, Jsem výšleh z ohně k ohni.

Velký anglický básník Gerard Manley Hopkins (1844-1889) byl mimořádný pozorovatel přítomnosti Krista ve stvoření, což vyjadřoval v jazyce poezie. Jeho dílo nás tak může otevřít vůči realitě, abychom zahlédli věci, kterých si jinak nevšímáme. Je protikladem básníka nejasných pocitů, zmatených a nedefinovatelných emocí, jeho poezie je přesná, dobře ukotvená v realitě. Vidí a umí vyjádřit to, co vidí. Tím nás vede k tomu, co don Luigi Giussani označoval pojmem hodnocení.
Ojedinělých schopností Hopkinse si bohužel vůbec nevšimli jeho současníci. Jeho dílo bylo oceněno až 40 let po jeho smrti a dnes je považován za jednoho z největších anglických básníků. I hnutí Comunione e Liberazione zařadilo výběr jeho poezie mezi „knihy (vyjadřující) křesťanského ducha“, které vydává milánské nakladatelství Rizzoli. Díky skvělému překladu biskupa Josefa Hrdličky se můžeme živit Hopkinsovou poezií i my. Ta nám umožňuje změnit pohled na realitu, lépe si ji vychutnat a hlouběji pronikat do tajemství naší víry. Prostřednictvím Hopkinse lze získat nový pohled na pestrost, krásu a smysl stvoření a působení Boha v něm. Můžeme též najít průvodce v bolestech a strastech, které se v našich životech nevyhnutelně vyskytují. Než se ale podívám na hlavní témata jeho poezie, krátce ještě převyprávím hlavní milníky jeho životní pouti.

Příběh Hopkinsova života
Hopkins se narodil v roce 1844 do anglikánské rodiny, která měla ráda hudbu, poezii, filozofii a politické debaty. Již od mládí psal poezii; jako houba absorboval a pak i překonával romantické básníky. Na šťastnou dobu studií na Oxfordu vzpomíná ve své básni Oxford Dunse Scota. Ta odkazuje na velkého františkánského myslitele středověku, jenž v tomto městě ve 13. století působil. Blahoslavený Duns Scotus pomohl Hopkinsovi pochopit jedinečnost, nezaměnitelnost a osobitost každé stvořené věci (pro označení této skutečnosti Hopkins používal inscape).
V Oxfordu Hopkins potkává mimořádně důležitou postavu katolické církve 19. století (pozdějšího kardinála) Johna Henryho Newmana. Toto setkání je pro jeho život zásadní. Podle Newmanova vzoru opouští anglikánskou církev a stává se katolíkem. Tím se odcizuje rodině a většině oxfordských učitelů. Ač ukončuje školu s nejlepším možným prospěchem, nemůže na univerzitě zůstat. Posléze vstupuje do jezuitského řádu, který byl v té době znám svou přísností. Život v řádu je ale pro něj nesmírně těžký, a to jak po fyzické, tak psychické stránce. Zažívá v něm izolaci a samotu. Šťastná nicméně byla první řádová léta noviciátu ve Walesu, v jehož překrásné krajině se v něm znovu probouzejí básnické sklony. Na žádost svých představených píše své nejkomplexnější a nejnáročnější dílo Zkáza lodi Deutschland, a to na počest řeholnic, které zahynuly v roce 1875 při ztroskotání lodi v údolí Temže. Tato báseň ovšem nikdy nebyla přijata k publikaci, stejně jako jeho další díla. Přesto píše poezii dál; chce tím naplňovat heslo svého řádu: Ad Maiorem Dei Gloriam. Básněmi chce oslavovat Boží přítomnost ve stvoření.
Pobyt ve Walesu je ale přetržen, neboť Hopkins neuspěl u zkoušek z teologie. Ukázal se totiž být následovníkem Dunse Scota, což vadilo jeho examinátorům. Je sice vysvěcen na kněze, ale jsou mu zapovězeny slavné sliby, a proto nemůže zastávat nějaké významné místo v jezuitském řádu. Následně působí v průmyslových městech tehdejší Anglie, což ho naplňovalo smutkem a únavou. Připadalo mu, že není nijak úspěšný ve své pastorační činnosti. Pociťoval výčitky, že je vzdálen heroickým ideálům svého řádu. Oblíbil si proto sv. Alfonse Rodrigueze (1531-1617), jezuitského laického bratra, který ve svém klášteře konal službu vrátného. Na jeho příkladu viděl, že Bůh nečiní světce jen s velkých hrdinů, ale může je učinit z obyčejných vrátných, tj. i z těch, kdo cítí, že jejich životy jsou nijak užitečné.
Na samotném konci života – umírá ve 44 letech – Hopkins působí v Dublinu. V tomto městě se cítil osamocený jako nikdy předtím, protože jako Angličan nebyl vůbec přijat místními Iry. Zažíval pocity odcizení rodině, zemi a dokonce Kristu. V této temné noci píše tzv. strašlivé (či děsivé) sonety, které představují modlitby, jež vycházejí z nejnižšího patra lidské duše. V roce 1889 umírá na břišní tyfus. Na smrtelné posteli pronáší slova: „jsem tak šťastný, jsem tak šťastný.“ Mnohá léta osobního smutku a profesionálního neúspěchu byla pryč a mohl nyní odevzdat sama sebe Bohu, jemuž sloužil mnohem lépe, než se domníval.
Několik let před svým skonem věnoval Kristu veškeré své dílo, aby ho použil, jak bude chtít. Posmrtné vydání přineslo obrovský zájem o jeho poezii; mnozí čtenáři se jí živí podobně jako žalmy, jimž se podobá rozsahem a hloubkou citů. Ti, co sklízeli slávu za jeho života, upadli do bezvýznamnosti, zatímco velikost tohoto pokorného básníka žije dál. Hopkinsovy básně jsou ovšem náročné, a to jak umělecky, tak nábožensky. Experimentoval totiž s každým aspektem své poezie (volba slov, syntax, rytmus či metrika), a proto jeho básně vypadají (na první pohled) neprostupně. Zároveň s sebou nesou intenzivní náboženské obrazy: Kristus je středem veškerého jeho díla. Této skutečnosti si všimneme na příkladu několika básní, které vyjadřují působení Boha ve stvoření s celou jeho nádherou a pestrostí, ale i osobní boj s temnou nocí, do níž se duše člověka může za určitých životních okolností dostat.

Stvořitel a jeho stvoření
V básni Pestrá krása Hopkins nevelebí Boha za to, co je konvenčně krásné, ale za všechno skvrnité, strakaté, kropenaté, tečkované či pihovaté, tedy za něco, co lidé považují za vadu, jež kazí čistotu a dokonalost věcí. Vše se ale nachází pod Boží všeobjímající péčí, protože všemu dal život jeden tvůrčí Duch, který má rád různost. Ta je v Božích očích krásná, vyjadřuje Boží slávu a odráží Jeho neproměňující se krásu. Byť se ve stvoření objevují různé konflikty a rozpory, stejně jako naše životní osudy jsou vrtkavé a nestálé, Bůh je schopen nakonec vše obejmout. Bůh, jehož krása se nemění, je velkým smiřovatelem všech opaků.
Lidé se ovšem nemusí nechat od Boha obejmout. Též nevnímají, že svět je nabitý Boží skvělostí, že sebou nese energetizující náboj Boha. Dotkneme-li se ale správně světa, budeme Jej v něm schopni rozpoznat. Jsme totiž povoláni k tomu, abychom Boha viděli ve všech věcech, a to dokonce i v naší industrializované a technologické společnosti. I když lidé ničí přírodu, v srdci světa se dere na povrch nezadržitelný, byť křehký, růst života. Jde o Boží náboj, od něhož se nikdy nemůžeme odstřihnout. Ač i v přírodě existuje temnota, po každé jakkoliv temné noci následuje ráno, stejně jako po nejstudenější zimě přichází jaro. Tím, kdo zaručuje tuto obnovu, je podle Hopkinse Duch svatý, který „slétá k hnízdu, na zkřehlou zem, kde bydlí, zahřát ji horkou hrudí, planoucími křídly.“ Rodí a obnovuje život, zahřívá, utěšuje a živí. Přestože se svět ocitá kvůli morálnímu a přírodnímu zlu (tj. kvůli hříchu a smrti) v temnotě, všechny tyto odbočky a zákruty jsou nakonec objaty Boží mocí („skvělostí“) a něhou („horkou hrudí“). Ať už se dostaneme do jakékoliv fáze našeho života, vždy můžeme pokračovat s nadějí, že další den nastane svítání.
Zdrojem a cílem veškerého stvoření je podle Hopkinse Kristus. Pro člověka je zásadním důsledkem této skutečnosti to, že aby byl sám sebou, měl by jednat jako Kristus. Jen tehdy je ve správném vztahu k sobě samému, tj. je bytostí, kterou Bůh zamýšlel, když ji stvořil. Když člověk dojde ke své nejhlubší povaze (tj. ke Kristu), jedná snadno a lehce jako vážka, která létá, jak o tom mluví báseň Ledňáčka oheň vábí. Zatímco vyjadřování vlastního já je v přírodě spontánní a bez námahy, člověk může o sobě lhát, být pokrytecký či se přetvařovat. Hopkins naproti tomu zdůrazňoval moudrost latinského hesla esse quam videri (raději být, než se zdát). Aby však mohl být člověk opravdu sám sebou, potřebuje Boží milost. Jen díky ní může Kristus v jakémkoliv skutku, činu či aktivitě hrát svůj part, a tak člověka dovést k naplnění. Tehdy mohou i naše tváře zazářit: „Kristus, vždyť On hraje svůj part tisíci způsoby, spanilý v údech, spanilý v očích, ne svých, září vstříc Otci skrze rysy lidských tváří.“ Hopkins tu potvrzuje skutečnost, že v Kristu celé lidské společenství – jakožto Jeho mystické tělo, společenství svatých – směřuje k Otci. Duch Kristův, jenž ve stvoření vytváří harmonii, je zároveň vede k poslednímu zdroji všeho. K Otci se Kristus vrací v čele průvodu vykoupeného stáda lidí.
Ježíši Kristu, našemu Pánu Hopkins věnoval i báseň Poštolka, kterou považoval za nejlepší, co kdy napsal. Toto dílo je meditací nad jednou velkou scénou v přírodě – nad tím, s jakou lehkostí a vznešeností poštolka plachtí na nebi. Jakkoliv je tento dravec za letu krásný, Kristova krása, smělost a čin ho nekonečně převyšují. Kristův oheň je ale zároveň daleko nebezpečnější, protože nedovolí člověku nalézt klid, dokud plně nespočine ve svém Stvořiteli. Velký nepokoj charakterizoval závěr Hopkinsova života v Irsku; šlo o období, v němž svou poezii adresoval jen tomu Jedinému, kdo je schopen slyšet a utišit bolest, již zažíval. Zatímco básně z Walesu vycházejí z výšin vzplanutí, básně z Irska se derou z hlubin nitra.

Strašlivé sonety
Dříve, než se dostaneme k posledním Hopkinsovým dílům, bych rád ještě zmínil skupinu básní, někdy nazývané jako přívětivá srdce. Byly sepsány při jeho působení v průmyslových městech Anglie, v nichž neměl přístup ani čas na krásy přírody. Oslavují krásu těla a duše lidí. Hopkins si zvláště cenil krásy těla, zvláště pokud byla spojena s krásou mysli a ducha. Ale ještě krásnější je podle něj krása charakteru, krása přívětivého srdce. Příběh jednoho takového člověka vypráví báseň Felix Randall, která zároveň předznačuje Hopkinsovy strašlivé sonety.
V tomto díle se před námi otevírá příběh vztahu kněze a umírajícího muže, který byl kdysi statný a krásný, ale množství chorob mu vzalo veškerou sílu z těla. Nejprve proklíná Boha za svou nemoc, ale pak se díky svátostnému pomazání („sladkému léku a spásy daru“) proměňuje jeho srdce, utišuje se, stává se jemnějším a více tíhnoucím k nebi. Když se přibližujeme Felixově smrti, navrací se vzpomínky na to, jakou silou překypoval. Minulost a současnost mysticky vplouvají do sebe navzájem a objevuje se obraz života v celé jeho intenzitě. Hřebec („silný tahoun“) nakonec přenáší kováře za hranice světa k jeho odměně v nebi.
Poslední skupina básní se datuje z Hopkinsova pobytu v Irsku. Zde emocionálně a fyzicky strádal, a proto jeho poezie vyjadřuje opuštěnost a beznaděj, které jej dostihly. Podobně jako žalmy a kniha Job vycházejí z nejhlubších vrstev lidského ducha. Ve svém Sonetu Hopkins již nevelebí Boha za pestrost stvoření; veškerá krása byla smetena do všeprostupující temnoty. Stejně jako Job zakouší ztrátu všeho, co považoval za drahé. Když se Hopkins potýkal s vrcholem své beznaděje, uvědomil si, že zápasí s Bohem. Ač Hopkins začíná jako Job, schoulený bezmocně na hromádce, na konci Sonetu vypadá spíše jako Jákob, který vstupuje do boje s Bohem. Tento boj jej nechává zmrzačeného, ale zároveň obnoveného. Ztotožňuje se v něm nakonec s Kristem; dostal se totiž Bohu tak blízko, že již není schopen se od Něj oddělit. Beznaděj začátku básně se tak proměňuje v pokorné Kristovo odevzdání.
Hopkins nachází i odpověď na to, proč trpí. Všechno jeho utrpení není ničím jiným než očištěním, v němž se odděluje zrno od plev. Ač se můžeme cítit tak, že nás Bůh zklamal, protože nám vzal věci, o nichž jsme si mysleli, že na nich stojí náš život, a za něž jsme se modlili, aby je nám zachoval, je podle Hopkinse možné tyto momenty a pocity otevřít Boží uzdravující milosti. Nemůžeme ovšem Boha vydírat, aby nám věnoval svůj úsměv; ten musí být svobodně dán a objeven.
Báseň Jsi v právu, Pane nepopisuje intenzivní boj jako Sonet, ale jemnější dotazování se. Hopkins odkazuje na proroka Jeremiáše, který svůj život věnoval Bohu, ovšem necítí odpovídající naplnění. Zakouší jen odmítnutí a marnost, zatímco „se dílo hříšných daří“. Platí, že ti, kdo odevzdali své životy Bohu, ne vždy zakoušejí lidskou odměnu a jsou ve svých snahách týráni nezdary. Přesto se ve svých zklamáních Hopkins nepřestal obracet k Bohu, jenž jediný byl jeho nadějí. Poslední řádek básně tak obsahuje nejsilnější a nejdojemnější modlitbu: „Dej Pane žití, déšť mým kořenům!“ Hopkins měl neochvějnou loajalitu k Pánu, kterou si uchoval až do konce života přes všechny temnoty. Nic nás totiž nakonec nedokáže odloučit od Boží lásky projevené v Kristu Ježíši, našem Pánu (Řím 8, 39).
Hopkinsova poezie je pro nás výzvou, abychom se s ní modlili – abychom s ní oslavovali pestrost věcí světa, viděli Krista ve hře přírody i tvářích druhých lidí, oceňovali dobrotu přívětivých srdcí a truchlili před Bohem kvůli reálným bolestem lidské existence. Má výjimečnou schopnost nás pohnout k modlitbě a představuje příslib Boží milosti.

Zdroje a další doporučené knihy
Gerard Manley Hopkins: Jsem výšleh z ohně k ohni. Olomouc: Refugium, 2016 (skvělý překlad biskupa Josefa Hrdličky; obsahuje i tři studie k Hopkinsově poezii, a to od Michaela Altrichtera, Curta Hohoffa a Petera Bujka).

Gerard Manley Hopkins: La freschezza più cara. Milano: Rizzoli, 2008 (najdeme tu i rozsáhlý a mimořádně užitečný úvod od Hopkinsova jezuitského spolubratra Antonia Spadara).

Gerard Manley Hopkins: The Major Works. Oxford: Oxford UP, 2009 (obsahuje dobré životopisné uvedení, jakož i Hopkinsovy deníky a dopisy, které pomáhají porozumět jeho originálnímu způsobu uvažování).

Gerard Manley Hopkins: Zánik Eurydiky. Praha: Torst, 1995 (překlad Ivana Slavíka a Rio Preisnera se Slavíkovým cenným Epilogem, který umožňuje lépe pochopit Hopkinsův život i dílo).

Maria Lichtmann: Poetry as Prayer. Gerard Manley Hopkins. Boston: Pauline Books, 2002 (pro mě nejdůležitější zdroj výkladu Hopkinsovy poezie).

Thomas Pfau: Incomprehsible Certainty. Notre Dame: Notre Dame UP, 2022 (celá jedna kapitola – nazvaná „sakramentální obraz“ – tohoto jedinečného a monumentálního díla je věnována Hopkinsovi).

Charles Taylor: Cosmic Connections. Cambridge, Mass.: Harvard UP, 2024 (dílo kanadského filozofa prvého řádu reaguje na problém, jak se lze spojit se „základem reality“ v odkouzleném světě formovaném tzv. „vědeckým obrazem světa“; Hopkins je v něm na několika místech zmiňován a rozebírán).

Thomas M. Ward: Ordered by Love. An Introduction to John Duns Scotus. Brooklyn: Angelico Press, 2022 (skvělé a mimořádně přístupné uvedení do díla bl. Dunse Scota, jehož koncept haeccesitas byl zásadní pro Hopkinsův pojem inscape).