Vážený pane řediteli,

v komentáři deníku Corriere («Le nostre antiche tentazioni»: “Naše stará pokušení“, 28. března) Antonio Polito polemizuje s mým článkem na téma společné evropské obrany, který byl uveřejněn v minulých dnech. Je poněkud překvapivé, že tak bedlivý pozorovatel světového dění, jakým Polito je, vytýká katolickému hnutí, že následuje učení papeže. Přesto mu děkuji, jelikož mi tak poskytuje příležitost znovu se vrátit ke složitým otázkám, o nichž jako křesťané, angažující se ve prospěch společného dobra, diskutujeme i mezi sebou.

Pokusím se objasnit jeden bod, jenž považuji za ryzí realismus: vytvoření mechanismu, jenž usnadní vyzbrojení jednotlivých států (a to mimo jiné například na úkor systému sociálního zabezpečení, který se očividně nachází v obtížích), je v rozporu s vizí de Gasperiho o společné evropské obraně, protože hrozí, že Evropa bude ještě méně soudržná a proklestí se tak další cesty, jež vedou k válce. Rozhodnutí, která nedávno učinily některé země, naznačují, že právě toto je směr, jimž se ubíráme.

Z těchto důvodů znovu opakuji své přesvědčení, že v současnosti projednávaný program evropského vyzbrojování, tak jak nám byl dosud představen, se nejeví jako vhodné řešení a že úsilí o mír – což je to jediné, na čem skutečně záleží – musí vést jinými cestami. Nejde vůbec o to být „neutralistou“ nebo si neklást otázku, jak zajistit bezpečnost našich zemí, nýbrž o to, jak může dnešní Evropská unie lépe uplatnit svůj hlas v probíhajících diplomatických jednáních a rovněž v rámci těch nadnárodních institucí, jako NATO, do jejichž činnosti je již zapojena.

Evropa je plodem rozmanitých vlivů, které ji učinily a dodnes činí životaschopnou na ekonomické, společenské i kulturní úrovni – a právě proto je také potenciálně schopná řešit složité konflikty, aniž by považovala válku za jediné možné řešení (scénář, na který bychom i tak byli naprosto nepřipraveni, bez ohledu na jakékoli vyzbrojení). Mám na paměti slova papeže Františka v jeho nedávném dopise pro Corriere:

„Je velice zapotřebí uvážlivosti, klidu a smyslu pro složitost situace. Zatímco válka nemá za následek nic jiného než ničení společenství a životního prostředí, aniž by poskytla řešení konfliktů, diplomacie a mezinárodní organizace potřebují novou energii a důvěryhodnost.“

Jsme si opravdu jisti, že stovky miliard eur, které hodlá Německo vynaložit na svou obranu, představují příspěvek tímto směrem? Možná Polito považuje postoj papeže za málo realistický. My však věříme, že pokud nám na míru opravdu záleží, měli bychom se vydat právě touto cestou.

Odpověď Antonia Polita
Děkuji Davide Prosperimu za jeho zdvořilou odpověď a rád zodpovím jeho otázku. Jsem přesvědčen, že postoj papeže Františka proti válce je nejen něčím, co lze samozřejmě sdílet, ale jedná se též o postoj realistický. Krátce po ruské invazi na Ukrajinu, během návratu ze své cesty do Kazachstánu, František řekl:
„Bránit se není jen dovolené, ale je to i projev lásky k vlasti. Kdo se nebrání, kdo něco nebrání, ten to nemiluje – zatímco ten, kdo brání, miluje.“
A přesně tak to je. Kdo miluje mír, umí ho také bránit.
Antonio Polito