Výchova je nejjednodušší a nejhlubší způsob, jakým člověk dospívá. Don Giussani ji definoval jako „úvod do celkové reality“: objevování, hledání smyslu, schopnost proniknout do hloubky reality a tím i do sebe sama. Je to proces otevírání se: umožňuje každému orientovat se v realitě, rozpoznat to, co dává život, a stát se plně sám sebou. Je to pohyb, který vychází ze skutečných vztahů, z dospělých, kteří doprovázejí, z prostředí, které chrání a podněcuje.

Právě díky tomuto pohybu, který je neodmyslitelnou součástí výchovného úkolu, je výchova také společenským závazkem, způsobem, jak budovat jiné soužití ve všech prostředích, v nichž se odehrává život. „Základní myšlenkou výchovy zaměřené na mladé lidi,“ poznamenal Giussani v knize Riziko výchovy, „je skutečnost, že skrze ně se znovu buduje společnost; proto je velkým problémem společnosti především vychovávat mladé lidi (na rozdíl od toho, co se děje nyní). Hlavním tématem pro nás ve všech našich úvahách je výchova: jak se vychovávat, v čem spočívá a jak se uskutečňuje výchova, výchova, která je pravdivá, tedy odpovídající lidskosti.“

V důsledku toho nikdo nevychovává ani není vychováván v osamění. „Schopnosti, které v nás jsou, se nejenže nevytvořily samy od sebe, ale ani se samy od sebe neprojevují. Každá lidská schopnost musí být podnícena, pobídnuta, aby se dala do pohybu,“ píše dále don Giussani v knize Smysl Boha a moderní člověk. Naše původní lidskost se uskutečňuje pouze v setkání s druhými, v imanenci ke společenství. To říká africké přísloví, které připomněl papež František a které si osvojily četné vzdělávací instituce: „K výchově dítěte je zapotřebí celá vesnice“.

Je to tichá a nevyčerpatelná práce, první úkol pro toho, kdo se setkal s Událostí, která zasahuje do života a mění ho. Je rozhodující pro sdělování víry a zároveň představuje problém pro současnost i budoucnost společnosti, jakou je ta dnešní: roztříštěná, nihilistická, postrádající centrum přitažlivé pozitivnosti, které by osvětlovalo celou existenci.

Jsme hyperpropojeni, a přesto hluboce osamělí, ponořeni do dynamiky, která vyvolává úzkost a nespokojenost a může vyústit v násilí nebo radikální izolaci. Tato naléhavá situace se týká jak mladých lidí, tak dospělých, kteří se potýkají s obtížemi převzít trvalou odpovědnost a zprostředkovat smysl života.

I v tomto kontextu však existují lidé, místa a sdílené zkušenosti, kde mladí lidé – stejně jako dospělí, kteří je nenechávají na holičkách – umožňují rozkvět lidskosti, možná daleko od reflektorů médií, což ale neznamená méně reálný. Pozorovat a dokumentovat tyto skutečnosti znamená dát hlas principu skutečné změny. Když k tomu dojde, rozkvétá nejen jednotlivec: je to naděje pro všechny.