Vážení přátelé,
po dlouhém životě zasvěceném opěvování tajemství lidského srdce a zázraků Páně povolal Otec k sobě naši nejdražší Adrianu Mascagni.
Její jméno zůstane navždy spojeno se zpěvem, o níž don Giussani hovořil takto: "Je velmi příznačné, že první píseň, která mezi námi zazněla[...], již vyjadřuje celý rozměr otázky, tj. důvodu, který nás pohání; a na druhé straně, na tuto otázku již dala odpověď. Zkuste si vzpomenout na hymnu našeho hnutí, na slova Maretty Campi, která zhudebnila Adriana Mascagni: "Ubohý hlas člověka, který nežije, je to náš hlas, nemá-li už k žití důvod". Ale "musí křičet, musí prosit, aby dech života nikdy neskončil". [...] musí také "zpívat, protože život je". To je nesmírný důvod, který není možno srovnávat s žádným jiným slovem. "Celý život touží po věčnosti". Ráno se probouzela do hektického dne, do únavného dne, do dne bez zvláštních příprav, " musela zpívat, protože je zde život; celý život touží po věčnosti". Zkuste si představit čtyřicet let, kdy celý život dychtil po věčnosti! "Nemůže zemřít, nemůže skončit náš hlas, který žádá život o lásku." Proto to není ubohý hlas člověka, který zde není: náš hlas zpívá z nějakého důvodu'". (Dare la vita per l’opera di un Altro /Dát život pro dílo Jiného/, Bur, Milano 2022, str. 197-198).

Co se stalo té dívce, které mohlo být tak patnáct, možná šestnáct let? Zažila jisté setkání, které převrátilo její život naruby. Když studovala na institutu Vittoria Colonna v Miláně, učil ji náboženství Don Giussani, na kterého vzpomínala takto: "První setkání bylo těžké, protože jsem o náboženství nechtěla nic vědět. Těžké a zároveň velmi nové; a vzhledem k tomu, jak jsem do té doby prožívala náboženství, to bylo něco nového. Protože jsem byla rebelka, přišla jsem vždycky minimálně o půl hodiny později, protože jsem byla na všechny naštvaná, ale časem jsem začala předjímat, ale vždycky jsem měla zvednutou ruku a hlásila se, připravená reagovat, ale to bylo typickým rysem mé otázky." Jednoho dne přinesl Giussani do školy desku od Père Duvala: "Protože mám hudební cítění, okamžitě mě 'chytla za srdce' a dojala mě." (Vita di don Giussani /Život dona Giussaniho/, Bur, Milano 2014, str. 187-188).

Její příběh je svědectvím toho, o čem mluvil papež František 15. října: "Don Giussani přitahoval, přesvědčoval a obracel lidská srdce, protože předával druhým to, co v sobě nosil po své zásadní zkušenosti: vášeň pro člověka a vášeň pro Krista jako naplnění člověka. Tolik mladých lidí ho následovalo".

Dnes o ní můžeme říci to, co papež řekl o donu Giussanim: "Intuitivně vycítil - nejen rozumem, ale i srdcem, že Kristus je sjednocujícím středobodem veškeré skutečnosti, že je odpovědí na všechny lidské otázky, že je naplněním každé touhy po štěstí, dobru, lásce a věčnosti přítomné v lidském srdci. Úžas a fascinace z tohoto prvního setkání s Kristem ho nikdy neopustily." (Francesco, Udienza a Comunione e Liberazione, / Audience Svatého otce Františka udělená hnutí Společenství a Osvobození/15. října 2022).

Adriana, věrná příběhu, který vznikl při tomto prvním setkání, okamžitě začala rozvíjet velké nadání, kterým ji Bůh obdařil a které Giussani "zachytil": jedinečný hlas, díky němuž nám darovala písně, které vyjadřují pocity našich srdcí tak, jak by to nikdo z nás nedokázal: Povera voce, Al mattino, Il mio volto, Grazie, Signore, Non son sincera… (Ubohý hlas, Ráno, Má tvář, Děkuji ti, Pane, Nejsem upřímná...)

Postupem času vychovala celé generace mladých lidí (po léta dokonce vedla pěvecký sbor Studentské mládeže) /Coro di Gioventù studentesca/) a poté i dospělých a probouzela v nich lásku ke zpěvu, který byl pro otce Giussaniho základem života ve víře: "Žádné vyjádření lidských citů není větší než hudba. Koho nedojme smyčcový koncert, jak může člověk zůstat lhostejný k barvám tónů klavírní sonáty? Zdá se, že je to vrchol všeho. A přesto, když slyším lidský hlas... Nevím, jestli se to stává i vám: ale je to ještě něco víc, a víc už to nejde. Opravdu neexistuje žádná služba pro společnost, kterou by bylo možné srovnávat se zpěvem. [...] Pět minut před první mší hnutí CL se zrodila píseň hnutí. Počátky zpěvu v hnutí jsou počátkem samotného hnutí. Není v tom žádný rozdíl. Hnutí vzniká se zpěvem. Jako dítě s matkou. Oddává se Kristu a vzniká píseň” (Un caffè in compagnia, Rizzoli, Milano 2004, str. 135 a násl.). Adriana nám potvrdila, co může oddání se Kristu v životě hnutí vyvolat v těch, kdo ho prožívají v prostotě, a za to jí nyní děkujeme.

Neschovávejme její odkaz pod kameny, protože je nám dán pro víc. "Hned první píseň hnutí [...] je naší odpovědí na tuto nostalgii, která naplňuje lidské srdce. Je ještě čistá - jasná, rozhodná - a zatím ne zcela rozkvetlá". (Certi di alcune grandi cose. 1979-1981, Bur, Milano 2007, s. 54). Prosme tedy Boha o stejnou disponibilitu srdce jako Adriana, aby odpověď, která učinila naši přítelkyni velkou, rozkvetla i v nás.

Svěřujeme ji milosrdenství vzkříšeného Krista a jsme si jisti, že Pán Adrianu okamžitě zařadí do první řady nebeského chóru, kde bude moci pokračovat ve zpěvu ve společnosti dona Giussaniho.